Žili, byli dva mašinfírové Franz a Hans. Ti dva byli nerozlučná dvojka. I když každý pendloval na úplně jiné trase, vždycky po šichtě se sešli v oblíbené hospůdce, aby si popovídali, vypili pár piv a mohli se spokojeně vrátit domů. V hospodě už byli známými štamgasty a proto, aniž by si museli objednat, přistála jim na stole flaška s pivem a dobře vypečené buřty. 

Jednoho dne se v hospodě zjevil neznámý frajer. Ksicht měl samou vrásku, pravděpodobně od těžké hokny, a zkoumavě se rozhlížel po hospodě. Franz a Hans odložili svá piva a sledovali frajera se zájmem a očekáváním.  „Neztratil náhodou někdo šrajtofli?“ zaptal se neznámý. „Našel jsem jednu ležet před hospodou.“ Franz si jen pro jistotu zkontroloval kapsy a ejhle, šrajtofle chyběla. Okamžitě se neznámému přihlásil a na oplátku ho pozval na panáka. Za chvíli už se i s Hansem společně lochčili historkám jejich mládí. 

Frajer, který se jmenoval Karl, se ale za chvíli musel rozloučit. „Mám za pár hodin ještě jeden kšeft a zapomněl sem si vercajk doma, tak se pro něj musím ještě stavit. Když tu ale furt budete i za pár hodin, zase bych se vrátil,“ a s těmito slovy odešel. „To jsem měl ale kliku, co?“ pronesl Franz. „Kdybych neměl čím zaplatit, dostal by ten buřt, co jsem si tu dal, úplně jiný šmak.“ „To teda!“ prohlásil Hans. „Viděl jsi Karlovy hodinky? Vsadím fusakle, že to nebude žádný fušer, když si může dovolit nosit na ruce takovejhle kousek.“ „Máš pravdu. Možná bysme se mohli taky nechat naverbovat na nějaký kšeft jako on.“ Než to však stačili probrat s Karlem, lifroval je už hospodský domů, protože už bylo hodinu po oficiální zavíračce.