Stejně jako mnoho dalších lektorů němčiny, i já patřím mezi odchovance germanistiky. Každá studijní cesta je ale odlišná a dneska bych se ráda podělila o tu svoji. Obor Německý jazyk a literatura na Masarykově univerzitě nepatří mezi ty nejžádanější. Jsou tu práva, medicína, ekonomie, psychologie a další „cool“ směry, které mají každý rok desítky až stovky absolventů a ještě mnohem více přihlášek ke studiu. I pro mě byla němčina tak trochu záchranný kruh k mé vysněné žurnalistice. Osud tomu ale chtěl jinak a já skončila na jednooborové germanistice. A nikdy jsem toho nelitovala.
Krušné začátky
V říjnu 2011 jsem tedy seděla poprvé v posluchárně a společně s mými spolužáky hltala úvodní proslov od DAAD lektorky Agnes. Dodnes si pamatuju na tu směsici pocitů. Pýchu nad tím, že jí rozumím, i když mám za sebou jen maturitu z němčiny, a hrůzu z toho, co nám to tam říká. „Pokud jste tu, abyste se naučili německy, jste tu špatně. Tady předpokládáme, že jazyk už umíte. Jestli se chcete němčinu naučit, zaplaťte si jazykový kurz.“ Aha. To je trochu diametrálně odlišný přístup, než jsem očekávala. Panika. Strach. Zoufalství. Přehodnocování mých životních rozhodnutí. No nic, aspoň jeden dva semestry to tu snad vydržím a pak zkusím zase žurnu.
Pro zájemce byl nabízen jazykový kurz za pár šušňů, na který jsem se okamžitě přihlásila. Přece se nenechám ze školy vyhodit tak snadno. No ne? Naštěstí nebylo všechno tak horké, jak to na začátku vypadalo. Předmět „Sprachpraktische Übungen“ byl de facto jazykovým kurzem. Zkoušky z teoretických předmětů jako byla literatura, byly v prvním semestru ještě v češtině, takže jsme všichni měli trochu prostor se aklimatizovat, rozkoukat, rozmluvit a přestat vyšilovat. Musela jsem se ale hodně učit. Slovíčka, gramatiku, správné psaní i výslovnost. Sice jsem maturovala za jedna, ale nikdy jsem nebyla nějaký extra talent a nad rámec školních povinností jsem si němčinu nijak nezlepšovala. Však to měl být jenom doplňkový obor.
Jak ale týdnu ubíhaly a já jsem se čím dál víc zabydlovala v knihovně, Krmítku, posluchárnách a zjišťovala, co všechno germanistika nabízí, začínala jsem se tu cítit jako doma. I když jsem vždycky byla knihomolka, postupně jsem zjišťovala, že mojí silnou stránkou bude spíš gramatika než literatura. Nimrání v literárních dílech, identifikování typů veršů nebo hledání skrytých významů mě zas tak moc neuchvátilo.
Začátečnické chyby
V rodině ani v blízkém okolí se žádní němčináři nevyskytovali (a ani nevyskytují), takže jsem neměla moc představu, jak ke studiu přistupovat, jaké předměty si zapisovat nebo co od jednotlivých profesorů očekávat. Několikrát se tak stalo, že jsem si zapsala seminární skupinu s vyučujícím, který měl nepoměrně vyšší nároky než tomu bylo v druhé seminární skupině. Párkrát jsem se nechala zlákat i nadějně znějícím názvem semináře, z něhož se pak vyklubalo hodně velké sousto pro studentku prvního ročníku (hlavně co se jazykové vybavenosti týče). Nenechala jsem se ale deptat a drtila se slovíčka, gramatické jevy a psala cvičné texty jako o život.
Zajímavé bylo, že jsme se všichni povinně učili švédsky. Byly celkem dvě možnosti – buď absolvovat dva semestry švédštiny a dva semestry latiny nebo čtyři semestry švédštiny. Mrtvým jazykům moc neholduju, tak jsem šla do švédštiny, ze které si po skoro deseti letech pamatuju pouze „Jag heter Monika.“ Žalostné. Mezi další předměty, které byly trochu mimo němčinu patřila fonetika. Jasně, ta k jazyku patří, ale tohle byla teoretická fonetika, která byla (alespoň pro mě) k velkému prdu a pak ještě filozofie. Jojo, když studujete na fildě, tak nějak to k tomu patří, ale když už jsem si vytrpěla maturitu z antických filozofů, myslela jsem, že budu mít už navěky pokoj. No, chyba lávky.
Z těch trochu praktičtějších předmětů, na které si po těch dlouhých letech pamatuju patřila například:
Lexikologie – předmět zaměřený na rozšiřování slovní zásoby napříč nejrůznějšími, hlavně těmi neobvyklými, tematickými odvětvími, Makačka, ale hodně nám to všem dalo a navíc s férovým přístupem i hodnocením.
Morfologie – nepravidelná slovesa, rozbory vět, koncovky přídavných jmen…To všechno používám dnes a denně, sice ne na tak teoretické úrovni (se svými studenty větné rozbory rozhodně nedělám), ale je to tam.
Juristisches Deutsch – prakticky zaměřený předmět pro němčináře právníky, překladatele nebo jen ty, kteří měli zájem o komunikaci s právnickou hantýrkou. TOP!
Geschäftsbriefe – jak napsat reklamaci, stížnost nebo poptávku. Využívám nejen pro soukromé účely, ale předávám tyto znalosti i svým studentům. Jeden z nejlepších a nejpraktičtějších předmětů.
Phonetische Übungen – naučit se pořádně přehlásky, německou větnou melodii, vokalizované „r“ a spoustu dalších nezbytností. Za to vděčím tomuto předmětu a lektorce Agnes, která mě první den studia tak hrozně vyděsila.
Ještě na střední jsem byla pevně rozhodnutá vyjet na zahraniční pobyt skrze Erasmus program. Na jazykovém oboru se to přímo nabízelo a tak jsem si hned na třetí semestr podala žádost do Salzburgu. Tam jsem sice vybrána nebyla, ale místo toho mi bylo nabídnuto místo v Regensburgu. O mém Erasmu se rozepíšu zase někdy jindy, jen chci poznamenat, že to byla ta nejlepší volba. Načuchla jsem k bavorskému dialektu, získala přes tamější brigádu kontakt na rodinu ve Vídni, kde jsem při magisterském studiu hlídala děti, našla si kamarádky, se kterými se vídám doposud a dokonce jsem díky jedné ze spolužaček dostala místo lektorky v jedné brněnské firmě. A to jsem původně chtěla do Salzburgu. Tss.
Studium na dálku
Místo vyspávání ve studentském stylu jsem většinu dní vstávala v 6 ráno, abych všechny tyto extra povinnosti stihla. V tomto roce jsem si totiž ke germanistice přibrala i vysněné studium žurnalistiky v dálkové formě (aby toho nebylo málo, že jo?). Rozhodně toho ale nelituju, i když to občas byl pěkný záhul a makačka. Taky mě trochu mrzelo odloučení od spolužáků v Brně. První rok byl takový rozkoukávací a jako druháci už byli mazáci. Věděli, co od kterého vyučujícího očekávat, kam zajít na nejlepší pizzu nebo pivo a jelikož nás bylo málo, začal se tvořit ten pravý kolektiv. Sice jsem měla v Německu dobrou partu a i když se i tu našlo pár lidí z Brna, nikdo nebyl na stejné fakultě nebo ve stejném ročníku jako já. Zatímco si spolužáci utužovali vztahy na hospodských kvízech, v Krmítku nebo víkendových akcích, já zůstávala mimo.
Mazák a mimoň v jednom
Po návratu do Brna to byl zvláštní pocit. Na jednu stranu jsem byla ráda na mé „domácí“ univerzitě, v mém rodném městě, mezi spolužáky. Na druhou stranu jsem si připadala úplně mimo. Narážky na učitele jsem nechápala, hodně probrané látky jsem se neučila, společné zážitky s ostatními jsem neměla a ještě jsem byla trochu napřed. Stihla jsem totiž nějakým zázrakem (zpětně vůbec nechápu jak) napsat většinu své bakalářské práce a tak jsem poslední rok věnovala jen jejímu dokončování. Jazykově jsem na tom byla taky dobře, možná lépe než většina spolužáků, a tak jsem se soustředila jen na splnění všech formálních povinností a předměty, které jsem ve třetím a čtvrtém semestru zameškala.
Náš kolektiv byl ale natolik skvělý, že mě mezi sebe vzali jako bych ten rok vůbec nezameškala. Zbylo nás ke konci opravdu jen pár – zhruba jako v jedné třídě na střední a tak jsme se všichni znali navzájem a drželi spolu. V posledním roce se taky pomalu začala šířit panika. Jednak s dopisováním / psaním bakalářských prací a potom i ohledně formy státní zkoušky. Nikde na webu fakulty jsme nebyli schopní najít pořádné informace, jak vlastně zkouška vypadá, jaké pomůcky jsou povolené nebo které okruhy otázek jsou tento rok aktuální. Ony stránky katedry byly tehdy v dost žalostném stavu a kontakty na starší spolužáky nikdo z nás moc neměl.
Nakonec se nám přecejen podařilo získat nějaké ověřené a relevantní informace a začali vypracovávat okruhy otázek, které jsme si mezi sebou sdíleli. Ještě honem honem získat kredity z nějakých céčkových předmětů, splnit tělocvik a může se jít ke státnicím.
Jde se do finále
Ústní zkouška byla ze dvou okruhů – literatura a jazykověda. Její průběh mám ještě v živé paměti. Těsně před nástupem na potítko celá nervózní do placu říkám, že si fakt nechci vytáhnout rakouskou literaturu, že je to prostě debilní otázka a mám v tom guláš. Kamarádka Blanka se na mě podívá a řekne: „To neříkej Moni. Jinak si ji fakt vytáhneš.“ Jdu pak na potítko a tam mi profesorka zadává otázku. „Tak co byste si představovala z mluvnice? Něco ze začátku nebo od konce?“ „Je mi to jedno. Dejte mi cokoliv.“ (už předtím jsem psala, že gramatika byla moje doména) „A literatura? Začátek nebo konec?“ „Tak nějaký ten prostředek?“ „Dobrá, tak třeba rakouská literatura.“ Čas se zastavil. V hlavě prázdno. Ani nenastupuje panika, jen rezignace a jako ozvěnu slyším v hlavě Blančina slova „To neříkej Moni!“ Podívám se na profesorku a jen sotva znatelně zakroutím hlavou. „Ne? Tak co třeba švýcarská?“ Sotva znatelně pokývnu a slyšitelně poděkuju. Za červený diplom vděčím jen a pouze jí. (Teda ne že bych s tou rakouskou neodstátnicovala, ale určitě bych se řádně zapotila)
Jsme venku, je to doma, jsou z nás bakaláři! Pocit euforie a honem do Pivní stáje to pořádně oslavit a zapít. Celý státnicový den je můj oblíbený životní okamžik. A i když už si nevybavím detaily, pamatuju si na tu radost, sounáležitost a úlevu. Za ty roky jsem zapomněla spoustu detailů z mého studiu a téměř všechno, co jsem se kdy naučila o literatuře. Zůstala mi ale skvělá parta germanistů, se kterými se sice velmi sporadicky, ale o to raději scházíme a aktualizujeme, co je u koho nového. To i přesto, že jsem se na magisterské cestě zase trochu odpojila.